Jak mne dědeček přiučoval včelařství

Povídka "Jak mne dědeček přiučoval včelařství" byla otištěna v knize "Ze života včel a včelařů," která byla vydána v roce 1914. Autorem knihy je Josef Křemen, odborný učitel v Kutné Hoře. Domnívám se, že tato povídka, která se vrací ke včelaření v polovině devatenáctého a na začátku dvacátého století, stojí za přečtení. Mimochodem se zde autor zmiňuje i o včelaření "po americku" ...

Již dávno - dávno tomu, co navždy zavřelo se to milé, modré oko, které z řasnatého, hustého obočí tak šelmovsky na mne pohlíželo; již dávno ztuhla ta dobrá ruka, která hladívala čelo a vlasy, když jako malý studentík vykonával jsem obvyklou prázdninovou návštěvu u něho - u svého dědečka. Není ho tu již. Bylo to o vánocích r. 1868, kdy babička, uplakaná, lomíc rukama, vyšla ze šalandy a potácejíc se zamířila k včelínu, zaklepala na ty staré kláty a oznamovala včeličkám-dušičkám, že hospodář jim umřel. Ba, umřel! Dědeček byl včelař, jakých bylo na sta po našich vlastech. Včelín jeho pozůstával z dvanácti starých neohrabaných špalků čili klátů, z nichž dva byly prázdné.

Celé hodiny proseděl dědeček pod košatou starou jabloní u svých miláčků a kouřem z pěnovky, stříbrem kované, odháněl některou dotěru, aby ho nebodla. Neměl chudák příležitosti, aby četl jako nyní spisy odborné, ačkoli si potrpěl na noviny, které přinášeli do m1ýna krajánci. Těch se zeptal, co ve světě "pasíruje", co je slyšet ještě o "Prajzích" atd. Nejvíce toho donášel starý Jakoubek, který krajánkoval již přes 40 roků. Nikde se nezdržel déle 14 dnů a prošel všecky mlýny od Pešti až po Dráždany; znal svět, znal lidi, znal řeči a hlavní věc, rozuměl řemeslu a pomáhal dědečkovi se včeličkami.

Jakoubek vykládal v šalandě při matném světle kahánku o Havlíčkovi, o Košutovi a jiných, až žebro z úst vypadlo a usnul.

Za nebožtíka dědečka bývaly v komoře ty egyptské hrnce. V přítmí stáli tam ti svědkové starých, zašlých zlatých časů, tajíce v sobě vzácné pochoutky, na které my děti jsme se celý rok těšívaly. U dědečka jsme užili másla a medu do omrzení. Nikde nechutnal makovník tak, jako u babičky - bývaltě zadělán smetanou a medem. Káva se sladila medem; čeleď večeřívala chléb s medem, všechny nemoci hojily se medem a lipovým odvarem. Na rány a spáleniny dával se též med. Také mě několikrát babička hojila medem se střelným prachem, když jsem měl "spadeno".

Sedával jsem s dědečkem u těch špalků a naslouchal tomu hučení; díval jsem se s potěšením na ten rej a shon.

"Vidíš, chlapče, ten prášek, co ty chudinky nosí na nožičkách - z toho stavějí ty dušinky voskové plásty." Neměl chudák o životě včel ani ponětí. - Já zbožně poslouchal, ač již tehdy různé pochybnosti duší mou zmítaly, ale neodvážil jsem se odporovati, abych v nemilost neupadl.

"Podívej se, chlapče! Tento klát je nejsilnější a byl vždy, co pamatuji. Zdědil jsem jej po otci. Suď Bůh, jak ty včeličky již musí býti staré a Pán Bůh ví sám, jak dlouho as ty dušičky vydrží; jsou dozajista přes padesát let staré. Co už za tu dobu nanosily medu a vosku! Každý druhý rok dají pěkný roj a medu - však to sám uvidíš! Zítra chci, dá-li Pán Bůh pěkné počasí. podřezávat!"

To znamenalo pro nás děti slavnost. Tu se zahrádka u mlýnu rázem měnila v zemi zaslíbenou - vše oplývalo medem. Med byl i na vestě, kalhotech, z předu i ze zadu i ve vlasech.

K podřezávání vyzbrojil se dědeček jako "do felcuku", jak říkával Jakoubek. Koženky dal do vysokých bot, kolem krku ovázal vlněný, červený šál, rukávy byly staženy v předu motouzem, přes hlavu přehozen pytel s malou mřížkou, dva dlouhé, ostré nože, ošatka troudu a měch na rozdýmání; na konec vyrukovala babička s těžkou baterií hrnců a pekáčů. Já se směl dívati z uctivé vzdálenosti.

"Tak se pěkně podívej, chlapče! Napřed se musí oklepat ta hlína se zadní desky a všecko řádně očistit, než klát otevru."

Dědeček pustil se s chutí do práce. Troud doutnal, jako když stodola hoří, a já, dle rady dědečkovy, zůstal jsem za kouřem, aby na mne včelky nemohly. Po každém klepnutí na úl proudy včel vyrážely z okrouhlého česna, jako by jich někdo vystřeloval. Mračno před úlem - mračno kolem dědečka. Konečně deska povolila a otevřen ten poklad. Těžké plásty, visící ode stropu až ke dnu, vyplňovaly všechen vnitřek úle.

Bez dlouhých okolků řezal dědeček všechno, co pod nůž přišlo, a hrnce plnily se vonným medem i s voštinami, přičemž nejedna včelka nalezla sladkou smrt. Mezi prací zachmuřilo se čelo dědečkovo. Našel letos zase proklaté červy. "Ví čerchmant, kde se to bere! Podívej se, podívej, kdyby člověk nebyl tak na to opatrný!" Vyřízl plást s larvami včelími a rozšlapal jej. Jsou to prý červi, co prý se dostali do medu. Nevěděl chudák, že rozšlapává plod (mladé včely). A tak hospodařil dědeček po léta - bez novot, bez knih, svědomitě, přesně jako hodiny. Nekrmil, nedával včeličkám ničeho, jen sklízel a hojně sklízel, třebaže zničil mnoho včelstva. Nevěděl dobrák, že rozsáhlá luka kolem mlýna s miliardami květů, ty lesy akátové a lípy u mlýna, ten křišťálový potůček před včelínem, to milé, teplé údolí, chránící ze všech stran včelín před větry a nepohodou, pomáhaly mimoděk k "jeho umění", na něž byl pyšným.

Zavřel navždy oči. Krátce před smrtí rozloučil se se svými miláčky, jimž tak hrozně nevědomky ubližoval, mysle, že jim dobře činí. Odešel starý, poctivý včelař - svědek zlatých dob včelařských.

Navštívil jsem nedávno dědečkova syna - svého strýce. Pěkná knihovna, české i jinojazyčné spisy včelařské, úle různých soustav, zvláště zasouváky a úle americké, stojany spolkové jakož i úly Zuklínovy svědčily o pokročilém včelaření strýce, jenž zdědil náklonnost k dušičkám-včeličkám po otci, mém dědečkovi.

Pobavil jsem se v krásném včelíně, vyslechl strýce, a když mi vše ukázal, povídám: "Teď pojďme do komory, kde bývaly ty egyptské hrnce medu!" Na to odvětil strýc: "Pryč jsou ty velké hrnce medu. I zde je vše jinak! Med rozdělen do úhledných, elegantně upravených malých lahví a plechovic, aby tím spíše a lépe mohl býti proměněn v lesklý kov. Viď, brachu, dědoušek med neprodával, ten ho jen rozdával. To já, můj milý, činiti nemohu. Sklenice ty čekají na kupce, vždyť i včelaření stojí peníze. Věkové se mění, jiné poměry nastávají. I ty poměry včelařské jsou jiné. Tak jako v jiných oborech důmysl a píle lidská hledí co nejvíce vytěžiti, tak jest to i ve včelařství. Ty staré, zlaté časy včelařské jsou pryč a vrátí se jen tehdy, jestli hospodář bude více chovati dobytek, aby proměnil opět ty lány okopanin v luka k vůli píci. A bohatý květinový koberec pokryje nivy a nížiny, takže i v těch našich venkovských zahrádkách bude zase veselý bzukot včel vábiti staré k odpočinku a mladé pobízeti k práci."

K tomu jsem doložil já: "Pak sám bych se rád místo odpočinku zahrabal do včelařské literatury a pokrokově, třeba i po americku přiložil bych ruce k dílu, aby drahá vlast naše oplývala medem, jako země zaslíbená.

M.B.

Poslední články

Značení matek

Rok 2020

Odběr novinek

Tagy

Inzerce

  


Včelařské noviny
internetový včelařský portál

ISSN 1214-5734

 

Kontakt: