Dnešní povídka je z desátého čísla Včely Moravské z roku 1937. Veselý příběh se smutným koncem je dokladem toho, že o "barbary" u nás nebyla nouze nikdy.
Do naši obce přistěhoval se na kovárnu v r. 1917 kovářský mistr. Asi v červnu přišel k nám na zahradu, kde si všiml včel, jak se hrnou do úlů a z úlů. Byl jimi tak nadšen, že pravil: "Já bych tak rád měl včely, vše bych na to obětoval, abych jich měl aspoň polovici, jako vy." Slíbil jsem mu roj s vybídnutím, aby si nachystal úl. Do týdne měl úl se včelami. Asi za pět dní se mně chlubil, jak včely nosí, že už mají zanešený plný úl, že už staví na okénku a na dvířkách (úl byl chatrný) a že jeho žena jej nutí, aby včelám med vybral. "Sám se bojím, proto jdu pro vás," pravil mistr. Ze zvědavosti šel jsem se ke kováři podívati na včely. Když jsem otevřel úl, spadlo polovice včel na zem, na celém okénku byl vystavěn plást, ale v úle ani buňka. Zahnal jsem včely kouřem do úle, vše dobře ucpal. Na mistrovi viděl jsem velké zklamání, že med neberu.
Za 14 dni jsem přišel s nějakou prací do kovárny. Mistr mět hlavu v hadrách, na oči neviděl, nos jako okurka, pysky mu visely, že si dolní přidržoval, aby se mu neobracel, no hrůza z něho šla. Dal jsem se novopečenému včelaři do smíchu. Chvíli mlčel a já myslil, že má i jazyk pobodaný, ale pak vyjel: "Ty mrchy, ty mně daly, tu pakáž svinskou ani vidět nechci! A ještě neměly dost, pustily se do staré Švábové (bydlela naproti a o všem v obci musela věděti) a ta mně tolik nadala, že by to ani zvíře neuneslo. Ale jen když z toho nezemřela a já s ni. Však já se těm potvorám pomstím!" "Co jste s nimidělal?" ptám se. "Inu, žena pořád na mne, abych jim vzal med, že je máme již tři neděle a medu že neoblízla. A tak jsem se do toho dal. Okénko šlo ztuha, jak jste to ucpal; proto jsem s tím trhl a hned včely byly jako čertiVytáhl jsem jen jeden rámek a již jsem měl včely pod kuklou, no všude a rvaly mne, kde se dalo. K tomu ke všemu, ani med to není, čert ví, co to tam mají." Měli rámek na míse, chtěl jsem, aby mně jej ukázali. Byl to zavíčkokovaný plod. "Člověče, vy jse horší než medvěd," pravím rozmrzen. "Všakse jim pomstím," pravil opět. A pomstil.
Do zimy jsem k nim nešel. Když uhodil mráz a napadl sníh, přišel jsem opět do kovárny. Před úlem měl mistr včely na sněhu. Teď se jich nebál a pomstilse pořádně. Sebral jim, co měly a ještě litoval, že ta zima nepřišla dříve, že prý by to bývaly sežraly všecko. Bolno mi bylo, ale co s takovýmto barbarem počíti?
Píši tento skutečný příběh včelařům začátečníkům a nedočkavcům užitku od vcel jako odstrašující, aby se jíž nevyskytl podobný milovník včel.
K. S. z L.
