Minule jsme uvedli první část článku pana Jiruše o prodeji medu. Podle reakcí je vidět, že vás článek zaujal a to je dobře. Dnes tedy přinášíme jeho dokončení.
A od ochrany značky se dostávám k podpoře značky
Zde máme ohromný potenciál. Padesát tisíc včelařů a dalších nejméně padesát , možná sto, tisíc rodinných příslušníků je něco, co nemá k dispozici žádný nadnárodní koncern. Je třeba jen je vést, organizovat, motivovat, dát program a argumenty a určit cíl. Je třeba vytvořit v rámci organizace jasnou a aktivní hierarchickou strukturu.
Výsledek bude záležet na práci všech, ale bez organizace bude předem ztracen.
Každá kampaň musí mít jasný obsah a jednoduché sdělení.
Formy mohou být různé. Na reklamní čas a prostor v médiích nedosáhneme.
Zbývá tedy osobní agitace. K té jsou třeba argumenty a tištěné podklady. Zde to nezachrání centrálně vydávaný ojedinělý letáček. Kopírky, laserové tiskárny, počítače a lidé, co to s nimi umí, jsou snad ve všech ZO. Zatímco Moderní včelař publikoval svůj obsah na internetu i svolil zde s citací svých článků, s Včelařstvím je situace přinejmenším nepřehledná. Bude třeba zveřejnit na internetu databázi informací u kterých bude jasné svolení ke kopírování a šíření, třeba i bez uvedení zdroje. Vzory letáků, článků, propagačních textů, fotografií atd. byly mnohokrát publikovány, ale není je možné jen tak jednoduše bez porušení autorských práv převzít. Pokud by tato databáze, přístupná třeba jen členům, byla zprovozněna, naplněna a aktuálně udržována, nebyl by problém, aby si místní organizace i jednotliví členové vytvářeli tiskoviny podle okamžité potřeby. Případně si je zadávali do tisku. Není to tak drahé. Má zkušenost: čtyři různé jednobarevné oboustraně potištěné listy A4 v šesti tisícovém nákladu za deset tisíc korun včetně DPH i s osvitem filmu. Komplet za 1,67. List A4 tedy za 40hal, A5 za 20 haléřů.
Dále bude třeba zásobovat sdělovací prostředky informacemi a podklady pro články. Místní ZO by měly mít své seznamy místních redaktorů z regionálních novin a rádií. A měli by je zásobovat informacemi o svých akcích a do nich vsouvat potřebná sdělení o kvalitě medu a potřebě včelařů. Psát články do městských zpravodajů a podobných tiskovin. Existují místní kabelové televize. Ale místní organizace nezaplatí výrobu reklamního šotu. Ten je třeba zvládnout centrálně. Stejně tak postupovat na krajské a celostátní úrovni. Pokud má některý člen nemovitost na vhodném místě, měla by na ní být informační skříňka. Pokud by výrobci úlú chtěli pomoci udržet včelařství a své zákazníky, mohli by do akce přispět výrobou těchto skříněk. Zdarma, či za cenu materiálu. Na oplátku by na skříňce měli svoji firmu a nějaké to povídání o ní.
Obsahy skříněk se musejí měnit často. Z centra by se zajišťovaly barevné velkoplošné tiskoviny, doplňkové konkrétnosti by se vytvářely v ZO, nebo přebíraly z databáze.
Propagační tiskoviny by se šířily souběžně s prodejem medu, ale i při akcích. Jejich obsah by měl být adekvátní k příležitosti.
A možných akcí je nepřeberná řada. Z tohoto pohledu je možné vzít za příklad pardubické včelaře o kterých je hodně slyšet.
Nelze opominout internet. Je zaregistrována doména pro značku? Je naplněna? Na spolkovém webu nejsou připraveny informace pro laika, který se chce něco dozvědět o včelařství, včelách a medu.
Jedna špatná zpráva. I když by se to krásně rozjelo, tak jak píši, na prodej medu to nebude mít okamžitý vliv. Začínáme pozdě, karty jsou rozdány, trh rozdělen. Doposud nás většina čekala, až si nás lidé najdou. Změnit chování zákazníků nejde okamžitě a bude třeba do této změny investovat. Ale až si své zákazníky získáme, budou to naši zákazníci. A bude jen na nás, abychom je neztratili. Zákazník, který se orientuje podle ceny bývá nejmíň věrný. Jaké zákazníky si získáme, takové budeme mít.
Já navrhuji hledat a přesvědčit tohoto zákazníka:
-
Zákazníka, který chce kvalitu a zdravotě nezávadný med.
- Zákazníka, který bude chtít chránit českou krajinu a přírodu a udržet jí opylovače ? české včely.
- Zákazníka, který bude chtít udržet i české včelaře, protože by mu zde chyběli.
Poměr poptávky a nabídky určuje cenu. To znamená, že pokud budeme vytvářet nadprodukci medu, budeme si sami způsobovat problémy s cenou. Především s cenou ve výkupu. Cena na koncovém trhu je momentálně příznivá a pokud si jí nezničíme cenovým dampingem, tak se domnívám, že i dostatečná. Ale samozřejmě může být i vyšší.
Je lepší prodat třetinu medu za plnou cenu než všechen med za třetinovou cenu
Zbylé dvě třetiny mohou představovat kapitál, kterým můžeme působit ve svůj prospěch, nebo jej také nemusíme vyrobit. Můžeme snížit početní stav včelstev, není naší povinností zajišťovat na naše náklady opylovací službu, a pokud jí někdo potřebuje, ať ji zaplatí. Zde považuji některými funkcionáři neustále zdůrazňovanou potřebu zvýšení stavu včelstev za škodlivou. Způsobila by další převis nabídky.
Pokud budou tak nízké výkupní ceny, můžeme přejít na krmení medem. Nevím kolik je produkce cukrovarů v ČR, ale naše spotřeba cukru - 500 tisíc včelstev krát 10 kilogramů - je 5 tisíc tun cukru. Krát 20Kč za kilo = 100 miliónů korun v tržbách za cukr. Možná pak bude těch nejméně 5000 tun někde přebývat a někdo udělá včelařům skutečně dobrou cenu, zákon nezákon, cukerný pořádek či nepořádek.
Co se zbylými dvěmi třetinami medu
Můžeme s nimi působit lokálně i v rámci ČR a EU.
Jak lokálně? Vyvářet poptávku po českém místním medu. Jaké mě namátkou napadají možnosti?
Rozdávat v mateřských školkách ? ceny do soutěží spojené s osvětou o českém medu
Vytvářet návyk na slazení medem místo cukrem ? snad nebude nic nelegálního, když školní kuchyně vymění v určitém přijatelném poměru, případně i jedna ku jedné, med za cukr. A začnou sladit čaj medem, a med začnou zařazovat do jídelníčku.
Je možné i spolupracovat obchodně. Tak jak školy a školky prodávají rodičům například knihy a mají z toho provizi, můžou prodávat ten nejlepší med přímo rodičům a inkasovat určitý podíl v medu. O besídkách a ukázkách včel ani nemluvím. Jedno dítě může ovlivnit nejen svojí rodinu, ale i rodiny prarodičů.
Není na tom nic nemorálního, mají vyžadovat nějaké tučné sladkosti z TV reklam nebo med.
Rozdávat med a medovinu do tombol plesů apd. Dávat o sobě v pozitivním smyslu vědět.
To co jsem napsal o mateřských školách je možné i modifikovat i pro domovy důchodců, léčebny, kluby důchodců a snad i nemocnice. Dary, výměnné obchody a další spolupráce.
Dětské karnevaly, dny dětí, dětské tábory.
Ochutnávkové dny, sponzorovat předvánoční pečení perníčků, ...
A jak s tím neprodaným medem působit v rámci ČR?
Do obchodních řetězců jednotliví včelaři neproniknou. Řetězce chtějí jednotné silné partnery pro celou ČR.
Ale dovedu si představit, že některý ze zpracovatelů medu, který dodává a vykupuje český med (dále jen spřátelený výkupce), učiní po vzájemné dohodě veřejný příslib, že bude nadále zpracovávat a prodávat jen český med, a my mu naše přebytky dáme k dispozici (smluvně), s tím, že budou splatny někdy ve velmi vzdálené budoucnosti, nebo v okamžiku, kdy zpracovatel poruší svůj příslib. Pokud by se zůčastnili včelaři nad deset včelstev množstvím jeden kilogram na včelstvo, mohl by teoreticky disponovat volným kapitálem ve výši 250 tisíc včelstev = 250 tun medu = 12 miliónů Kč. Při této akci spojené s přesunem medu od ZO by mohlo dojít i k provedení výkupu prostřednictvím ZO. Nic tomu nebrání. Tento tah by mohl posílit pozici spřátelených zpracovatelů na maloobchodním trhu a znevýhodnit a omezit distributory zahraničních medů.
Není nic smutnějšího, než vidět včelaře a někdy i funkcionáře, jak na schůzi tepe nešvary a zisky některých obchodníků a v létě běží s medem k jejich smluvnímu výkupci. Své obchodní partnery si každý vybírá sám a neměl by si na ně stěžovat. Nesvědčí to v jeho prospěch.
A jak dodávat med do místních obchodních sítí
Bohužel, nepamatuji si, že by ve Včelařství byly publikovány požadavky OVS na stáčírny. Domnívám se, že nemohou být zas tak přemrštěné, protože vytáčení medu u včelařů nikdo nekontroluje a tento med se přes zpracovatele bez dalších sterilizací apd. dostává do obchodů. Bylo by zajímavé prozkoumat cestu, jak nákladné by bylo zřizovat v ZO či na okresech stáčecí místnosti. Nemusela by v nich být přímo linka. Na malá množství v jednotkách tun stačí stáčecí nádoba se stolem na etiketování a balení do krabic. Možná větší problém bude s legislativou o odpadech. Místností se nabízí celá řada. Zavírají se školy, které měly kolaudované kuchyně pro veřejné stravování, a ty by měly vyhovět. Někde se zavřely hospody, někde podnikové kuchyně, někde prodejny potravin. Stálo by za to znát požadavky na stáčírny a jejich provoz. Drobné prodejny stále přežívají a jejich podíl na trhu není zanedbatelný. Bylo by škoda je nezásobovat z místních zdrojů.
Možností je určitě víc, určitě víc než lidí, kteří je budou chtít realizovat. Ale byla by škoda to nezkusit, pokud je pravda, že je problém prodat med. Já, jak jsem napsal jinde, mám problém především v ceně. A celkově bych určitě uvítal lepší propagaci našeho medu, ke které by přispívali všichni včelaři.
A ještě dva výpočty na závěr.
Pokud se nám podaří zvýšit průměrnou cenu medu o deset korun za kilogram, je to větší přínos jak dotace. Já po nějakých srážkách dostávám z dotace kolem 100,- Kč na včelstvo.
Celkem přínos pro včelaře: 500 000 včelstev * 15 kg * 10,- Kč = 75 miliónů
A o jak velký balík se na trhu hraje: 500 000 včelstev * 15 kg * 80,- Kč = 600 miliónů
Cena 80,- Kč za kilogram je odhatnutým mixem velkoobchodní a maloobchodní ceny, za které bychom měli prodávat.
Dáme- li do téhož vzorečku trochu víc včelstev, trošku víc medu a trochu větší cenu medu, výsledkem je miliarda. (550 000 * 20 * 91=1 001 000 000,- Kč)
Jedná se tedy o dostatečně velké částky, aby bylo zřejmé, že někteří hráči na trhu budou hrát velmi tvrdě. Nelze si stěžovat, ale přijmout pravidla hry, hrát ji s nasazením a nedat nic nikomu zadarmo.
