"Já jsem už celý studený."

Když se mi před časem dostalo do rukou desáté číslo časopisu Včela Moravská z roku 1910, nevěřil jsem vlastním očím. Různé názory na teplé a studené zimování byly stejně aktuální tenkrát jako dnes. Článek, který se chystáte číst, je starý téměř 95 let. Stejně ale budete mít pocit, že čtete moderní včelařskou literaturu či časopis Moderní včelař.

Kdybych byl "svobodný mládenec", ani bych se k tomu nepřiznal. Ale já už smím, zvlaště když se to netýká ani tak mne samého, jako spíše mého přesvědčení o zazimování včel.

My, včelaři, jsme divní patroni: Co jeden chce, druhý zavrhuje; každý chce mít pravdu, a každý chce více rozumět než druhý.

Představte si, jak to dopadá, když jsou na jednom včelíně dva včelaři; oba myslí, že včelaření rozumí, a přece jeden chce tak, druhý onak; jelen zazimuje teple, druhý studeně. Tak bylo na včelíně mém a mého otce.

Když kolem roku 1870 vedl se mezi včelaři tuhý boj o to, má-li se zazimovat teple nebo studeně, nevěřil otec nikomu, ale zkusil to: vybral dvoje zcela stejné včely a za stejných okolností ostatních zazimoval jedny teple, druhé studeně. Na jaře studeně zazimované dříve sesílily, v létě daly lepší užitek. Příští zimy to opakoval, ale co bylo dříve studené, teď bylo teplé a naopak. Týž výsledek: studeně zazimované byly lepší. Od té doby je proti teplému zazimování.

Mne už jako malého kluka ku včelaření přidržoval; ale já vedle toho také četl, a uvažoval jsem zcela po klukovsku: Ti páni, co to píšou, musí tomu přece lépe rozumět, a když teplí vyhráli - já držel s nimi. Prosím vás, takovej kluk a páni od péra! Ti přece musí mít pravdu, i kdyby to pravda nebylo. Tak jsme se dali jeden na pravici a druhý na levici. Otec studené, já teplé.

Však to nebyla zkušenost ani jediná, poslední. Co otce v přesvědčení utvrzovalo, to mne viklalo, až mne obrátilo tak, že jsme oba studení. Začátkem srpna kteréhos roku dostal otec rojík. Co s tím? Je to slabé a pastva pryč. Sotva nanesou denní spotřebu. Krmit je nebudu, a hodím-li je zpátky, ony se zase vyrojí - tuhle mám prázdný ú1, dam je do něho. Ať jsou živy, dokud chtějí a mohou. A dal je tam. Dole nic, ve druhém patře několik nálepků, ve třetím patře nic, strůpky žádné, okénka žádná, dvířka ano. Zapomnělo se na ně.

Na jaře vybíral otec nadbytečné plásty z úlů (vyprázdněné souše) a hledal, kam by je uložil. - Tuhle mám prázdný úl, dám je do něho! Otevře, a - huhuhu - zabzučí proti němu včelky. Živy, ale chuderky, už maloučko. Pásek zapnutý až na poslední dírku, a ještě jim šla tlustá do tenkých. Teprve si vzpomněl otec, že tam loni dal ten obrovský a ranný roj. No, holky, když jste to vydržely dodnes, to už vás hladem zhynout nenechám. A dal jim jíst.

Ač jich bylo hrstka a na přílišné teplo si naříkat nemusely, sesílily přece tak, že daly tři roje a ještě med. Jeden z těch rojů je základem mého včelařského hospodářství. Divte se, můžete-li, že mi tak často připomínal výsledky studeného zazimování! - A přece mne nepředělal, a já jen zvolna, dalšími zkušenostmi se blížil ke studenému.

Ve kterémsi roce bylo mnoho nářku na mokro, plíseň a četná úmrtí včelstev při melu. Vyptával jsem se kde koho na všechny možné okolnosti, a zde máte výsledek: Ve dřevěných úlech bylo hůř než ve slaměných; čím tepleji zazimováno, tím hůře. Kdo zazimoval studeně, neměl vlhka ani plísně, a včelky - kluci jako buci.

V jiném roce nejlepší byly ty včely na otcově včelíně, které v úle z prken 1,5 cm silných měly místo rohoží a vycpávek v medníku kleště a nůž a česno medníkové otevřeno. Při poslední práci podzimní zapomněla je matka v úle; aspoň je nikdo neukradl.

V roku 1902 byly mé nervy v takovém "pořádku", že mi ani nenapadlo, že by se měly přebytečné souše vzíti z úlu. Med za mne vybíral přítel včelař. Zůstaly tedy mé úly tak, jak byly v létě - a mám důkladné almary! Nikdy snad mé včely lépe nepřezimovaly, jako tehdy.

Vybíral jsem kdysi včely ze starého komína. Byly v něm asi tři roky a na velké teplo si jistě nikdy nenaříkaly. V úle je hospodář tak dlouho neměl. Na některém úle má otec medníky z tenkých (13 cm) prken v zimě v létě nasazené, na plodišti nic - zůstalo tak, jak v létě, včely lezly nahoru do medníku - a dařilo se jim tam dohře.

Každou zimu máme některý roj v bedničce; skuliny v předu i v zadu, že by skoro tužku prostrčil - teprve k jaru dostanou starý kabát nebo pytel - a bývají z nich ty nejlepší včely.

Takovými zkušenostmi jsem chladnul rok od roku - napřed jsem dával rohože a každou skulinku jsem pečlivě ucpal mechem - potom jsem vyhodil na zimu okénko z úlu a dal rohože jako prvé, pak jsem přestal ucpávati skuliny, později jsem zazimoval nestejně: některé včely dostaly obě rohože, jiné jednu, jiné nic - a přece, ač viděl jsem výsledky před sebou, jen zvolna, velice zvolna jsem chladnul. Až posledních sedm roků, kdy mám včely s otcem na téže zahradě, mi dodalo - a dnes tvrdím: Slabocha je třeba zazimovati tepleji, poněvadž sebou do zimy nebéře to, co patří: sílu, která dá i teplo, ale silné včelstvo chce od nás jen potravu, vzduch a klid. Dáme-li mu vedle toho i teplé ucpávky, více mu uškodíme než prospějeme.

Chceme-li včelám pokrývkami prospěti, dejme je do úlu, ale až k jaru. U mne je plodiště kryto "strůpky". Na ně i za nebo místo okénka připravím si rohože, ale teprve k jaru je zašoupnu až k sobě, aby teklo neucházelo. Nevím, jestli i toho nenechám.

Studeně zazimované včely více sní, ale rozdíl je tak malý, že netřeba k němu hleděti, a včely při tom otuží tak, že snáze snesou jarní nepohodu; ku počisťovacímu výletu stačí jim chladnější den. Studeně zazimované vesele si poletují, co zatím teplé, bzukotem vylákány, vyjdou si na práh a honem zase utíkají do tmy - "to to leze do těla" - a na jaře kolem úlu studeně zazimovaných nikdy není tolik ustydlých včel, jako kolem úlů zazimovaných teple - více vydrží. Teplým se daří jako člověku, který v zimě povaloval se za pecí. Příhodný den k výletu počistovacímu promeškají a dostanou úplavici. Mokro je téměř jen v úlech teple zazimovaných. Málem chtěl bych pochybovat i o té větší spotřebě včel studeně zazimovaných, nebo: více tepla - více života; více života - více jíst.

A zase na konec: Nevěřte mi. Vzpomínejte starších zkušeností, pozorujte výsledky přezimování na svém i na cizích včelínech - nad každým se zamyslete, uvažujte, porovnávejte, a jsem jist, že dojdete k takovému poznání, jako já. Mně trvalo skoro 40 roků, než jsem v tom ohledu svému otci plně uvěřil. U vás to už půjde rychleji.

Václav Jakš

 

 

Poslední články

Značení matek

Rok 2017

Odběr novinek

Inzerce

  


Včelařské noviny
internetový včelařský portál

ISSN 1214-5734

 

Kontakt: